Když v roce 2011 předseda Evropské rady Hermann van Rompuy představil první pracovní verzi své zprávy Směrem ke skutečné měnové a hospodářské unii, objevil se v této zprávě návrh, aby část dluhů států eurozóny přesahující hranici 60 % HDP dotčeného státu byla převedena do společného umořovacího fondu. Tento návrh byl již v počátku zlikvidován vládami některých členských států a do oficiální verze zprávy van Rompuye předložené Evropské radě se umořovací fond nedostal.
Idea umořovacího fondu jako nástroje k řešení státní dluhu je v historii euroamerické civilizace spojená se jménem britského premiéra Williama Pitta mladšího. Ten založil umořovací fond již na sklonku 18. století, aby vyřešil finanční nestabilitu vyvolanou obrovským dluhem vlády Jeho Veličenstva krále Spojeného království Velké Británie a Irska (tehdy ještě nerozděleného). Velká Británie měla za sebou prohranou válku se vzbouřenými americkými osadami a zůstaly jí na krku dluhy vyvolané válečnými vládními půjčkami. William Pitt mladší zřídil umořovací fond ke splácení státního dluhu a garantoval, že do něj poplynou příjmy z určených daní. Tím se mu podařilo uklidnit držitele vládních půjček a stabilizovat státní finance.
Také vzbouřené americké osady na druhém břehu Atlantiku, dnešní USA, sáhnuly k obdobnému opatření, když potřebovaly stabilizovat svoji novou měnu (USD) a odvrátit státní bankroty členských států Unie hrozící kvůli obrovským válečným dluhům na americké straně. Alexandr Hamilton, státní sekretář pro finance („ministr“) prezidenta George Washingtona, prosadil, aby vláda USA převzala všechny válečné dluhy jednotlivých států Unie. Hamilton pochopil, že důvěryhodnost státního dluhu spočívá na skutečnosti, že stát jako dlužník smí emitovat peníze. Protože po vzniku americké měnové unie, tj. po zavedení dolaru, členské státy americké Unie již samy nemohly vydávat vlastní měnu, jejich vládní dluhy z války za společnou věc musela logicky převzít federální vláda USA.
Nyní se eurozóna nachází v obdobné situaci. Členské státy se dusí pod břemenem obrovských dluhů, ale přišly o nejvyšší dlužnickou důvěryhodnost, protože již samy nemohou emitovat peníze. Dosavadní kroky Evropské unie k řešení dluhové krize svých členských států, především sjednání Fiscal Compact, krizi nevyřešily, ale jenom odložily. Eurozónu zachránila v nouzi nejvyšší Evropská centrální banka. Nakupování dluhopisů předlužených členských států Evropskou centrální bankou však není vhodné řešení pro další kolo krize, které může přijít prakticky kdykoli. Vykupování dluhopisů členských států Evropskou centrální bankou je výslovně zakázáno ve Smlouvě o fungování Evropské unie (v novinářském žargonu „lisabonská smlouva“).
Fiscal Compact neřeší dlouhodobou příčinu krize. Tou je skutečnost, že vlády členských států konstruovaly ve Smlouvě o fungování Evropské unie eurozónu v rozporu s osvědčenými principy evropské integrace, jak je formuloval před více než půl stoletím Jean Monnet. Jaké to jsou principy? O tom, v jakých věcech chtějí postupovat společně a podle jakých pravidel, rozhodují vlády členských států. Jakmile se však dohodnou, musí být společná záležitost řízena (podle pravidel sjednaných vládami) autoritou nezávislou na vládách. Dlužnická krize v eurozóně vznikla právě proto, že vlády členských států samy rozhodovaly, kdo a jak má nebo nemá dodržovat dohodnutá pravidla fungování eurozóny, především proslulý Pakt stability a růstu. Těžko lze očekávat, že s pravidly obsaženými ve Fiscal Compact budou vlády zacházet jinak, tedy že je nebudou porušovat, kdykoli se jim to bude hodit.
Umořovací fond řízený autoritou nezávislou na vládách členských států představuje nástroj, s jehož pomocí by eurozóna fungovala podle dohodnutých pravidel. Zároveň může nabídnout státům za jeho přijetí velmi lákavou odměnu – umořovací fond by mohl převzít státní dluhy, mohl by oddlužit všechny členské státy Evropské unie, které se k němu připojí, tedy nejen členské státy eurozóny. Věc by se tedy týkala i České republiky.