Od doby, kdy Miloš Zeman v projevu v Evropském parlamentu označil zahraniční, vojenskou a fiskální politiku za hlavní priority dalšího vývoje Evropské unie, se vrátilo do českého veřejného prostoru téma vývoje Evropské unie jako celku.
Miloš Zeman naznačil v Evropském parlamentu, jakou cestou by se chtěl dobrat ke společné zahraniční, obranné a fiskální politice v Evropské unii. Řekl: potřebujeme integraci, evropskou federaci. Je však federalizace Evropské unie reálnou cestou k dosažení společné zahraniční politiky, obrany a fiskální koordinace nutné pro optimální fungování společné měny? Je vůbec federalizace Evropy uskutečnitelná?
Dosavadní vývoj evropské integrace se od federálního uspořádání spíše vzdaluje, než aby se mu přibližoval. Nenechme se zmýlit projevy nadměrné centralizace z Bruselu – ty směřují spíše k unitárnímu státu než k federaci a jsou naštěstí natolik ojedinělé, že nemohou založit převládající trend vývoje.
Nejblíže k federalizaci měla Evropa v první polovině padesátých let dvacátého století, když se projednával projekt Evropského obranného společenství a Evropského politického společenství. Římské smlouvy z roku 1957, které založily Evropské hospodářské společenství, tj. vlastně dnešní Evropskou unii, byly reakcí na neúspěch pokusu o federalizaci.
Pokaždé, když se později federální projekt vrátil do diskuse, následoval tvrdý politický direkt pro federalisty. Smlouva o Evropské unii z počátku devadesátých let, původně koncipovaná silně federalisticky, skončila karikaturou neuvěřitelné nepovedené organizační struktury tzv. tří pilířů Evropské unie. Silně federalistická propaganda doprovázela i návrh tzv. Evropské ústavy v letech 2002-2005, ačkoli návrh samotný měl s federalizací EU pramálo společného. Už jenom strašák federace stačil k odmítnutí ústavní smlouvy Evropské unie.
Z čistě praktického hlediska mohly mít federalizační pokusy v Evropském společenství uhlí a oceli, tvořeného v padesátých letech šesti státy, mnohem blíže úspěchu, než integrační snahy v dnešní Evropské unii s 28 členy, platí-li, že nutnou podmínkou pro politickou integraci je souhlas všech členských států. Jen pro ilustraci – politicky integrovaná Evropská unie by samozřejmě musela převzít závazky svých zakládajících členů k NATO, jednoduše řečeno stát se členem NATO. Členem EU jsou ale také neutrální státy a v případě Rakouska a Finska by opuštění neutrálního statutu (k němuž by došlo jejich účastí v Unii jako členovi NATO) znamenalo mimo jiné porušení jejich závazků k Rusku.
Evropské národy nechtějí federální Evropskou unii. Čekat s řešením velmi naléhavých problémů v zahraniční, obranné a fiskální politice EU na federalizaci Evropy neznamená nic jiného než čekat na Godota. Na Ukrajině dnes Evropská unie čelí politické krizi historického významu. V této krizi se utvářejí hranice budoucí Evropy – a Evropská unie díky nedostatku kompetencí v zahraniční politice nemá reálnou šanci do dění zasáhnout. Jednotlivé členské státy jsou zase v rozvíjející se globální hře supervelmocí o Ukrajinu příliš slabé. Kdyby se dokázaly dohodnout na společném politickém postoji, aniž by se současně jednalo o bezzubou rezoluci, stejně by za nimi nestála dostatečná vojenská síla. Problém je velmi naléhavý, ale musí se najít jiná cesta k jeho vyřešení, než federalistické snění.